Hamižnost

Román vychází v Česku v necenzurované verzi!
Objednávku knihy je možno učinit mailem na adrese: hamiznost@email.cz   

Román Hamižnost nebyl původně určen českému čtenáři.
Hamižnost byla napsána na zakázku nadnárodních organizací a iniciativ. Ať přijede z Česka kdokoliv, jednání s ním je vždy frustrující, úplně se míjíme, žehrali představitelé OSN, EU i Pásu a stezky. Základním požadavkem na knihu proto bylo přístupnou formou přiblížit zahraničním čitatelům neuchopitelné české povahové rysy – střídmost v názoru, pokoru v reflexi a přejícnost archiváliím, a tak proniknout do české mentality, té svůdné ježibaby, jejíž početí a vývin jsou Hamižností justifikovány.
Celá záležitost se psaním angažované prózy se usnadnila onou respirační nemocí, jež odloučila státy i lidi, a ti, zavření doma u kávy a keksíků, vzpomínali na dávné pandemie moru a chřipky. Tíseň byla střídána rebeliemi a všichni křivdili všem. Nanejvýš vhodné prostředí pro klíčový román o českém souzení, jež usoužilo mnohé a skrze něž vzešel nevšední státní systém. Příběh Sebastiana Šebesty, hlavního hrdiny, budiž ponaučením i varováním nejen mizejícím zemím třetího světa; český právní stát není konec vaší cesty, ale začátek, a nejlépe jej přeskočit.
V Česku se Hamižnost do distribuce dostala náhodou; splnění závazku odevzdat pět povinných výtisků v češtině národním knihovnám se ukázalo být ekonomicky ztrátové, kalkulace ceny vydání pěti kusů byla vyšší než tisk tisíce kusů. Co s tím zbytkem? 
Česká mutace knihy musí na pokyn právníků obsahovat větu: Jakákoli podoba s realitou je čistě náhodná, do posledního písmene vše je fikce.

O autorovi

Ukázka z I. kapitoly

   „Teď tady všichni umřeme!“
   Pronikavé zvolání přimělo Sebastiana Šebestu opustit své úvahy o dualitě středověké metafyziky a podívat se, co se stalo. Před ním stál důchodce v zeleném kabátě a s nasazenou bleděmodrou rouškou na obličeji. Stařík byl rozčilen, což by nevadilo, horší bylo zjištění, že příčinou mužova neklidu byl on, Sebastian.
   „Ještě na nás čumí, jako že nic!“ nepovídala, ale spíš řvala paní utajeného věku s oranžovou rouškou, stojící před košem s čerstvými rohlíky, dva metry od Sebastiana.  
   Počet lidí u košů s pečivem narostl. Sebastianovi nebylo nikterak příjemné, že kupující nechtějí koláčky, ale srocují se jen proto, aby si ho prohlédli. Co je špatně? Sebastian si mimoděk sáhl pravačkou, v níž svíral rohlík, na kalhoty pod pasem a dvěma volnými prsty zkontroloval pozici jezdce. Zapnuto, ulevilo se mu. Na malou chvíli.
   „Je to vrah a ještě k tomu onanista!“ reagoval na Sebastianův pohyb zelenokabátník.
   „Prosím?“ Sebastian položil obrannou otázku – a v ten moment mu to došlo. Nemá roušku. Respektive ji má, ale má ji pod bradou. Zatracená igelitová rukavice, nešla mu navléct na ruku, a aby igelit rozevřel, naslinil si prst. Před sliněním si stáhl roušku a pak ji zapomněl dát zpět. Pokusil se to ihned napravit, jenže v levé ruce držel nákupní košík a v pravé s rukavicí už měl rohlík. Jak pravou ruku zvedl k roušce, překážející rohlík se dotkl tváře. Sebastian bez rozmyšlení rohlík odhodil do velkého boxu k ostatním vystaveným rohlíkům a volnou rukou si nasadil roušku.
   „On je všechny infikoval!“ začala křičet paní s oranžovou rouškou.
   „Ty rohlíky se musí vyhodit, všecky!“ přidala se maminka s kočárkem.
   „Grázle, já ti dám přes hubu!“ spustil ramenatý chlapík, jehož hnědá umaštěná rouška a péřová bunda s logem města Brna umístěným v kruhu nápisu Svoz směsného a komunálního odpadu dávaly najevo, že nositel bundy se neživí udílením intelektuálních rad; ale kdo ví, co přinese budoucnost.
   „Ne, ne. Jsme civilizovaní lidé, zavolejte ostrahu prodejny, zavolejte vedoucího prodejny, zavolejte policii,“ důrazně žádala paní s oranžovou rouškou.
   Nebylo třeba. Humbuk kolem pečiva přivábil prodavačku Bětku, jejíž jméno inzerovala vizitka připevněná na kontrastní blůzce. „Co se tu děje?“ vyzvídala.
   „Tady ten,“ ukázal pán v zeleném kabátě na Sebastiana, „tady ten si sundal roušku, olízl rohlík a dal ho zpátky mezi ostatní pečivo, a ještě se přitom vzrušoval!“
   „To je strašné,“ hlesla Bětka, „je to tak?“ otočila se k ostatním.
   „Do puntíku je to tak,“ odsouhlasila paní s oranžovou rouškou.
   „Ty rohlíky musíte všechny vyhodit, jsou nakažené,“ zopakovala maminka s kočárkem.
   „Vyhodit všechny rohlíky? To nejde, kdo to zaplatí?“ řekla Bětka.
   Maminka s kočárkem a s nasazenou slušivou bílou rouškou se vzorem laně s kolouškem nevydržela a hystericky spustila: „Chcete zabít moje dítě? A další děti! To vám to stojí za to?“
   Bětka v duchu litovala, že se neřídila radou kolegyně Anduly, která jí před měsícem, když Bětka nastupovala na brigádu, neb divadla, kina i muzea byla stále zavřená, řekla: „Ať zákazníci vyvádějí co vyvádějí, dělej, že to nevidíš!“ Mohla jít do skladu, mohla rovnat zboží do regálu na druhé straně obchodu, místo toho se jako husa připletla do hádky mezi zákazníky u pečiva.
   Sebastian, původce všeho toho pozdvižení, se nesměle ozval: „Tak já ty rohlíky zaplatím.“

   Bětka na něj děkovně pohlédla, ale pán v zeleném kabátě uhasil její představu klidného konce pracovní směny: „Slyšeli jste včera projev předsedy vlády? Nesmíme dovolit, aby některá individua bojkotovala snahu všech slušných lidí porazit koronavirus. Proti takovým se my zodpovědní musíme postavit. A tady ten je nejen odpírač, ale i sabotér! Dnes zaplatí krabici rohlíků a zítra to udělá znovu. Co když je nakažený a má zakázáno chodit ven? Vy ho chcete pustit?“
   Paní v oranžové roušce vytáhla z kapsy mobilní telefon: „Mám volat 112, nebo 158?“
   „112, to je zadarmo,“ poradila maminka s kočárkem.
   „Haló, ano dobrý den. Jmenuji se Amálie Plecitá, jsem v supermarketu na ulici Lidická, ano, naproti parku. Prosím vás, pošlete sem zásahovku, chytli jsme tu desperáta. Cože? Aha, no, on je asi nakažený, plival do pečiva a chtěl se tu ukájet, před dítětem,“ pohlédla paní Plecitá na dětský kočárek a pokračovala: „Počkáme na místě, ano, rozumím, bez obav, je tady hodně lidí a my ho tu držíme. Na shledanou.“
   Sebastian poslouchal hovor, vrtěl nesouhlasně hlavou, ale mlčel. Přemítal, jestli má zůstat, nebo se rozběhnout pryč. Copak může utéct? Určitě jsou tu kamery. Je profesor dějepisu a literatury na gymnáziu, ta ostuda. „Můžeme jít někam stranou a tam počkat na policii?“ navrhl.
   „Ano, vzadu je kancelář paní vedoucí,“ odpověděla Bětka. „Kdo tam s ním bude čekat?“ obrátila se na kolemstojící. Nikdo nereagoval.
   „Tak takhle ne. Chtěli jste zavolat policii, zavolali jste policii. Chcete všechny vystavené rohlíky stáhnout z prodeje, stáhneme je z prodeje. Ale musíte mi pomoct, a jak říkal premiér,“ mrkla na pána v zeleném kabátě, „je to o přispění každého osobně.“
„Vy,“ kývla na urostlého muže, „půjdete do kanceláře se mnou s tímhle,“ a ukázala na Sebastiana. „Odvedu vás tam a vrátím se zpátky, a vy,“ namířila prst na paní Plecitou, „zatím počkáte u rohlíků, aby si je nikdo nebral, já pak ty koše odnesu do skladu a dám sem nové pečivo.“
   Sebastian se vydal za Bětkou, následovaný mužem s hnědou rouškou. Šli svižně, bylo vidět, že Bětka není zvyklá na prodlevy. V kanceláři, bez oken a stroze zařízené, je Bětka posadila na dvě židle a odešla.  
   „To je situace,“ zkusil Sebastian navázat hovor. „Jmenuji se Sebastian Šebesta a učím na gymnáziu.“
   „Hm, na tom gymnáziu, co je tady v ulici za obchodem?“ zeptal se muž.
   „Ano,“ přitakal Sebastian. „Tohle je velký omyl, rouška mi spadla omylem, já nejsem žádný odpírač.“
   „Každé úterý v šest ráno vyvážíme popelnice od té vaší školy. Vždycky si s Frantou, co je se mnou na voze, říkáme, co to je za lidi. Jsou to ještě lidi? Tolik sraček není nikde jinde, v žádné jiné ulici. A to jezdím na voze už dvanáct roků. Šest ráno je brzy, to ještě spinkáte, proto jsem si myslel, že nikdy neuvidím toho, kdo tam ty hajzlíky učí. Teď vidím vás.“
   Sebastian nechápavě pohlédl na popeláře a raději mlčel.
   „Vy jste prasata,“ prohlásil muž přes hnědou roušku. „Mně je to úplně jasné. Už jste někdy vyklápěl popelnici, aby na víku té popelnice byla přilepená páskou slupka od banánu a v té slupce bylo zabalené psí hovno? Nevyklápěl! I když máte rukavice, stejně smrdíte tím hovnem celý den. Ani najíst se nemůžete, pořád cítíte to hovno. Cítíte ho i druhý den, třetí den. A když ho po týdnu přestanete cítit, jedete zase k té zasrané škole vyvézt odpad. Dáváte si pozor, jestli na poklopu není banán, a nevšimnete si, že to hovno je tentokrát rozmázlé na držadle.“