Hamižnost

Román vychází v Česku v necenzurované verzi!
Objednávku knihy je možno učinit mailem na adrese: hamiznost@email.cz   

Román Hamižnost nebyl původně určen českému čtenáři.
Hamižnost byla napsána na zakázku nadnárodních organizací a iniciativ. Ať přijede z Česka kdokoliv, jednání s ním je vždy frustrující, úplně se míjíme, žehrali představitelé OSN, EU i Pásu a stezky. Základním požadavkem na knihu proto bylo přístupnou formou přiblížit zahraničním čitatelům neuchopitelné české povahové rysy – střídmost v názoru, pokoru v reflexi a přejícnost archiváliím, a tak proniknout do české mentality, té svůdné ježibaby, jejíž početí a vývin jsou Hamižností justifikovány.
Celá záležitost se psaním angažované prózy se usnadnila onou respirační nemocí, jež odloučila státy i lidi, a ti, zavření doma u kávy a keksíků, vzpomínali na dávné pandemie moru a chřipky. Tíseň byla střídána rebeliemi a všichni křivdili všem. Nanejvýš vhodné prostředí pro klíčový román o českém souzení, jež usoužilo mnohé a skrze něž vzešel nevšední státní systém. Příběh Sebastiana Šebesty, hlavního hrdiny, budiž ponaučením i varováním nejen mizejícím zemím třetího světa; český právní stát není konec vaší cesty, ale začátek, a nejlépe jej přeskočit.
V Česku se Hamižnost do distribuce dostala náhodou; splnění závazku odevzdat pět povinných výtisků v češtině národním knihovnám se ukázalo být ekonomicky ztrátové, kalkulace ceny vydání pěti kusů byla vyšší než tisk tisíce kusů. Co s tím zbytkem? 
Česká mutace knihy musí na pokyn právníků obsahovat větu: Jakákoli podoba s realitou je čistě náhodná, do posledního písmene vše je fikce.

O autorovi

Ukázka z II. kapitoly

   Pokud by měl státní zástupce JUDr. Jan Chuligán něco vyčítat svým rodičům, pak jen to, že se nenarodil o pár let dříve. V roce 1989 byl student, byl mladý a minula ho Velká lízačka na počátku 90. let. Nezúčastnil se privatizace ani nepomáhal nikomu restituovat, když sám by neměl co restituovat. Rodiče byli chudí, dá-li se za chudobu označit život v malém domku na vesnici, svým dětem věnovali život. Jenda byl nejstarší, chodil do náboženství i do pionýru, ke všem příležitostem dostával knihy. Rodiče sami nečetli, ale ke knihám měli až posvátnou úctu. V jejich představě úspěch znamenal vzdělání a vzdělání se dosahovalo čtením knih. Děti jim nemusely pomáhat s malým hospodářstvím, dvě prasata a kráva, zato musely studovat na výbornou. Jendova výtka k datu narození byla oprávněná, rodiče ho měli ve věku blízko třicítky. V době, kdy jejich vrstevníci zakládali rodiny kolem osmnáctého roku žití. Otálení rodičů bylo neomluvitelné, stačilo by sedm, možná pět roků, aby otec uspíšil zasunutí údu do matčina lůna, a on by dnes na tom byl lépe. Nemusel by všechno tvrdě oddřít, měl by to snazší. Za pětadvacet let služby státního zástupce si přišel k majetku, střídmě odhadoval, tak dvanáct miliard dolarů. Není to málo, ale kdyby privatizoval, mohlo být víc. O hodně víc. Čím si nebyl jist, zda by i potom vystupoval jako anonymní vlastník. Nejspíš ano. Pobavilo ho, když si četl pojednání novináře Erika Besta o pěti nejbohatších rodinách v Česku. O Chuligánovi žádná zmínka. Eriku, Eriku, ty americká naivko, říkal si v duchu Jenda.
   Pochybení rodičů napravil koronavirus. Velká lízačka je zpět. Postup vlády byl excelentní, sám by nedokázal vymyslet účinnější. Všechno zavřít, všechno otevřít, znovu zavřít, utlumit byznys, slíbit dotace, nedat dotace, dát dotace někomu, potom všem a pak je chtít vrátit. Lidem zakázat cestovat, přinutit je utrácet peníze za vybrané zboží ve vybraných obchodech. Nemohou si koupit boty, ale můžou si pořídit aromatické svíčky. Perfektní. Věřil, že jako státní zástupce v tomto požehnaném čase majetek zdvojnásobí. 

  „Majetek je prostředek i cíl, majetek je vše,“ pravda, kterou poznal státní zástupce JUDr. Jan Chuligán hned po studiu.
   Plaváním si čistil hlavu, při plavání o majetku nepřemýšlel. Měl rád v bazénu studenější vodu, 26 °C; nejprve deset bazénů kraul, pak deset bazénů znak. Na posledních deset motýlkem zapínal protiproud, stačilo zmáčknout čidlo na náramku. Následovala parní sauna, ve které pan státní zástupce poseděl deset minut, a ještě jeden bazén v chladné vodě. V županu a trepkách přešel spojovací chodbou z bazénu do biliárové místnosti, z chladicí vitríny vytáhl nejprve láhev minerálky s bublinkami, tu vypil na ex;  poté si nalil do své oblíbené ručně broušené křišťálové sklenice dvě deci červeného vína. Na značce nezáleželo, měl jen vynikající vína, sám vínům nerozuměl, ale jeho lidé by si nedovolili mu obstarat něco podřadného. Záleželo na sklenici, na ni byl zvyklý. Teď mohl začít přemýšlet o majetku. Tmavě modrý flauš kulečníkového stolu ho uklidňoval, tříbil si myšlenky, plánoval denní harmonogram.
   Nejdříve dodělat seznam korporací ve zpracovatelském průmyslu, které si požádaly o dotaci. Z nich vybrat ty, které potřebuje do koncernu. A na ty se zaměřit. Nepochybně v žádostech udělaly mnoho chyb, bylo vyloučeno, aby jediný podnik zvládl vyplnit žádost bezvadně, protože podmínky čerpání dotace se měnily v čase, takže i kdyby ji někdo v pondělí vyplnil dobře, ve středu se to dalo posoudit jako podvod. Státní zastupitelství nemůže nestíhat podvodníky, od toho je zde, aby ochraňovalo veřejný zájem. Jenda rád vysvětloval statutárním orgánům a různým ředitelům, co to je veřejný zájem a že ho netěší je trestně stíhat, když jsou mu osobně velice sympatičtí. Snad, snad by ten jejich zločin šel napravit, a ještě by si i vydělali, na to slyšeli všichni, kdyby uzavřeli vyviňující kontrakt. Uzavřeli. Občas se sice našel nějaký blbeček akcionář, který měl pocit, že byl poškozen, a domáhal se nápravy; u soudu nepochodil, a když nedal pokoj, státní zastupitelství takového idiota muselo ve veřejném zájmu obžalovat za pokus zneužití informací v obchodním styku. Obžalovanému se ulevilo až s převodem vlastnického práva k akciím.